Close

Náš kousek světa

10

Je 25. února 2018. V roce 1950 v tento den zemřel páter Josef Toufar a komunistům na to stačil přesně jeden měsíc mučení. Já tady ale nechci mluvit o zázračném pohybu křížku na oltáři číhošťského kostelíka. Chci vzpomenout osobnosti Josefa Toufara. Páter Toufar totiž neštval režim pouze zmíněným zázrakem. On se do Číhoště dostal nedobrovolně, byl sem dva roky před osudným kýváním krucifixu přeložen z obce Zahrádka za trest. Všichni svědci tvrdí, že málokdo znal člověka pokornějšího a přátelštějšího Toufara.  Čím tedy provokoval režim, že již v březnu 1948 byl komunisty vyvíjen tlak na jeho odchod ze Zahrádky a do týdne se to i podařilo? Štval je silou svojí přirozenosti. Dobrosrdečnému a upřímnému knězi sice nebyl režim ukradený, komunisty kritizoval a také díky němu volby roku 1946 v Zahrádce komunisti nevyhráli. Jeho „provinění“ především spočívalo v dennodenním kontaktu s lidmi, především mladými lidmi, které vedl kromě víry ke spolkovému životu. Pořádal společné výlety, taneční, divadelní představení, na setkání u fary chodilo i tři sta lidí. (Jen připomínám, že Zahrádka měla za války necelých tisíc obyvatel). A tím byl nepohodlný. Dělal poctivě a nezištně svoji práci. Tedy musel odejít.

Ale proč to všechno vyprávím? Protože možná často netušíme, kde je naše místo. Že běh událostí nemusí měnit jen velkoústí vůdci, ale každý z nás že může ovlivnit kousek světa kolem sebe. Tělo Josefa Toufara dnes spočívá ve schráně pod podlahou číhošťského kostelíka, přestože původně skončilo v hromadném hrobě ďáblického hřbitova. Krátce po listopadu začaly snahy o obrodu památky P. Josefa Toufara. Je zajímavé, že teprve po dalším čtvrtstoletí se jeho odkaz naplno staví vedle Milady Horákové jako další memento komunistické zvůle. V časech, kdy se historie padesátých let začíná relativizovat.

Dovolte mi zmínit jeden osobní příklad paradoxu dnešních dní. O Velikonocích před dvěma roky jsme s rodinou vyrazili prožít velkopáteční obřad do Číhoště, v životě jsme tam nebyli. Měli jsme možnost postát na uzavřeném dvorku mezi kostelíkem a farou. Z toho místa 25. ledna 1950 unesli estébáci Josefa Toufara k vyšetřování zázraku. Jestli někde funguje genius loci, pak tenhle dvorek je jedním z těch míst. Doporučuji všem tuto návštěvy mimo velké poutní akce. Stáli jsem tam, dýchali tu zvláštní náladu vzteku a hrdosti a v ten samý čas v Praze zdobili Evropskou třídu rudými vlajkami pro příjezd čínského prezidenta. Přišlo nám to absurdní.

Dnes je 25. února 2018 a realita je opět o kus dál. Komunistů je sice v parlamentu nejméně od revoluce, ale všichni vidíme křídla, která jim za poslední 4 měsíce narostla. Prezident se jim chystá perutě ještě posílit na rudém sjezdu a premiér estébák připravuje jejich přímý vliv na vládu.

Právě proto vzpomeňme člověka Josefa Toufara, jehož pastorace ve dvou nevelkých obcích trvala necelých 10 let. Dostal oproti jiným jen kousek času i prostoru a aniž tomu chtěl, nebo možná právě proto, mluví k nám i v roce 2018.  Nemusíme stát na Václaváku, abychom ovlivňovali kousek světa k lepšímu. Josef Toufar je toho příkladem.

Napsat komentář

Emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *