Close

Musíme 17. listopadu 2016 na náměstí? Aneb Historii si musíme personifikovat

15123378_1792960514302195_1207989239465430895_o

Jsem přesvědčen, že prvotní touhou většiny z nás není mrznout 17. listopadu na náměstí. Sám za sebe bych raději seděl s manželkou u vína, s kamarády na pivu, každý si doplňme dle uvážení, co je mu libo. Místo toho dvacet sedm let po sametové revoluci jsme na shromáždění pro demokracii. Že bychom měli problém? Nebudu tu popisovat, jak moc se stydím za činy našeho prezidenta, za slova nikým nevoleného Ovčáčka, za ostudnou poníženost čtyř českých mocných. Všichni zde to cítíme podobně, pouze bych tvrdil, že sníh je bílý.

Dovolte mi přispět drobným pohledem učitele. Je to dvacet sedm let, co komunismus oficiálně skončil. Ptám se dětí svých i školních, co pro ně to datum znamená. Odpoví mi stejně: Datum v dějepisu, datum do písemky, datum někde strašně daleko. Snažil jsem se empaticky vstoupit do jejich myšlení. Vzpomeňme si, jaký byl svět 27 let po 2. sv. válce? Psal se rok 1972 a válka byla něco dávno v historii, přestože jsme pravidelně dostávali informace o jejích hrůzách. Když se zlobíme na děti, že nevědí nic o 17. listopadu, není to jejich chyba. Vždyť komunisti jsou v parlamentu, dokonce v krajských vládách a jejich přítomnost je považována za normální. V televizi kážou o demokracii, např. nejvyšší český soudruh se rozčiloval, jak je to možné, že dalajláma měl vstup na veřejnoprávní televizi, když neplatí poplatky!!!

Rád bych se s vámi podělil o včerejší zážitek.  Jako každý rok jsem naši školu přihlásil do projektu Příběhy bezpráví, projektu, který dětem připomíná hrůzy komunistického režimu: Železnou oponu, lágry padesátých let, nesvobodu slova, normalizaci – každý rok jiné důležité téma. Já jsem názoru, že historii musíme dětem personifikovat, podat na konkrétním člověku. My jsme včera dětem přivedli pamětníka, ne pána z daleka, ale pana Křivánka z Malšic. Pán ze sousedství dětem vyprávěl, jak od osmi do osmnácti let znal svého otce jen návštěvní místnosti jáchymovského či příbramského lágru, který si vysloužil díky svojí práci pro Malšice jako starosta, jako progresivní sedlák, který měl první traktor ve vsi, lidé ho měli rádi a respektovali ho. Všichni jsme trnuli hrůzou při vypravování o pobytech na samotce, v uranových štolách, o výsleších StB. Nakonec jsme museli ocenit také statečnost manželky odsouzeného sedláka: bez zabaveného majetku, se třemi dětmi a starou matkou se musela protloukat životem, z družstevní almužny musela splácet i onen traktor, kterým již dávno orali družstevníci. Snad dětem to včerejší povídání pomohlo.

Politika do školy nepatří, ale přesto žákům říkám: Nemůžu vám díkybohu nařídit, koho za 3 roky budete volit, ale až budete v ruce držet soudružskou kandidátku, vzpomeňte si na pana Křivánka. Vzpomeňte si na tohle náměstí, kde stojí lidé a něco vyprávějí. To není film. Historii si musíme personifikovat.

Pavel Klíma

17.11.2016

Napsat komentář

Emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *