Close

Klíma: Mobilní hospici musí spoléhat na pomoc lidí, kraj i stát selhávají

Mobilní hospicová péče je jedním z témat mé senátní kampaně. Mým cílem je legislativní zakotvení domácích hospiců do českého zdravotnického a sociálního systému.

Mobilní hospice mnoha lidem přinášejí velmi potřebnou službu v posledním stádiu jejich nemoci. Bohužel jsem měl za poslední rok i dvě smutné zkušenosti s lidmi ze svého okolí. Přestože řada z nás si uvědomuje význam této služby, stále zůstává mimo úhradový systém zdravotních pojišťoven. Mobilní hospicová péče je však stále závislá jen na dotacích a darech. Sám se pokouším jejich práci podporovat dobročinnými akcemi. Při aukci v roce 2010 se sešlo 24 obrázků a z dražby jsme získali 140 tisíc korun. Tyto peníze pomohly hospici Jordán přežít jeho první rok. V roce 2013 se sešlo už 49 děl a získali jsme kolem 160 tisíc korun. Letošní aukci chystáme na sobotu před první adventní nedělí do obrazárny Špejchar v Želči. Věřím, že dáme dohromady opět okolo 50 až 60 děl. Vystavíme je ve Špejcharu na předaukční výstavě, která začne 24. září. Protože práci všech lidí kolem hospice Jordán považuji za velmi záslužnou, připravil jsem pro vás rozhovor se zakladatelkami Marií Sovadinovou a Janou Špačkovou.

Mohli byste nám přiblížit počátky Domácího hospice Jordán?

Poprvé jsme se setkali v září v roce 2009. Založení hospice jsem už dlouho nosila v hlavě. Pečovali jsme o nemocnou tetu. Žádný hospic tu tehdy nebyl. Procházeli jsme proto všemi útrapami rodin, které se chtějí o nemocného starat doma. Všichni se divili, předpokládali, že to nezvládneme, vychovávali jsme děti, prý to nemohou vidět. Tehdy jsem studovala vysokou školu, chodila do práce a starala se o tři děti… Hodně mi pomáhala organizace Cesta domů. Vybavovali mě informacemi. Teta umřela, ale mě myšlenka neopustila. Vnitřní hlas mi říkal: Najdi někoho, s kým bys založila hospic. Pomohlo mi setkání s tehdejší místostarostkou Tábora Zuzanou Pečmanovou, kde jsem dostala kontakt na stejně zapálenou Janou Špačkovou. Absolvovali jsme školení o mobilním hospici. V krátké době nás bylo 20. Byl to dobrodružný podnik. Bůh musí mít smysl pro humor.

Jak jste postupovali dál?

Už první seminář Cesty domů pro nás byl inspirací, dostali jsme všechny informace, předali nám své know-how. Přesně jsme věděli, jakou službu chceme nabízet. Hodně nám přitom pomohla osobní zkušenost, samy jsme se musely starat o umírající. Když rodina bude moc jen pečovat, bude mít službu, která pomůže, rodina získá přístroje a léky, dá se to zvládnout vždy. Potvrzují to příběhy, které slyšíme za těch šest let naší existence. Dobrou vizitkou naší práce je, že jen loni prošlo hospicem 729 lidí ve všech námi nabízených službách.

O jakých službách tu mluvíme?

Máme domácí hospicovou péči, to je ta základní složka. Máme k dispozici sociální pracovnici, psychiatra, psychoterapeuta i duchovního. Pak nabízíme odborné sociální poradenství. To je určeno všem, kteří pečují o nemocné nebo o ně budou pečovat či se ocitli ve složité situaci. Pak máme terénní odlehčovací služby. To je hodně důležitá složka, která bohužel není zatím podporována systémem. Jedná se o domácí péči o někoho, kdo není jen terminálně nemocný, může být po úrazu, dlouhodobě ležící, trpící demencí nebo je tak starý, že už není schopen sám se o sebe postarat, chce ale zůstat v domácím prostředí a rodina se o něj chce starat. Rodina ale také potřebuje normálně žít. Dále je tu hospicová půjčovna zdravotnických pomůcek, hospicová knihovna. Pořádáme také psychoterapeutické podpůrné skupiny, protože jsme zjistili, že pečování není jen o pomoci doma, ale souvisí s tím spoustu věcí, lidé řeší, zda pomoc zvládají, jestli nepotřebují s něčím pomoci, jak zajistit, aby měli i svůj volný čas. V neposlední řadě jezdíme na besedy, semináře, výstavy. Snažíme se dostat k veřejnosti, že je normální umírat doma, zvláště v situaci, kdy medicína je dokonalá, zdravotní pomůcky jsou miniaturní, léky dostupné… Souvisí to s blízkostí, vždyť i děti mají vidět, že je normální pečovat o druhé a budou tak přirozeně pečovat i o nás.

Proč je u našich nejbližších sousedů takováto péče běžná a u nás nikoli?

Je to pozůstatek 40 let komunismu, kdy stát „zajišťoval“ člověku úplně všechno v obrovských institucích odtržených od rodin. My se ale s rodinnou péčí nechceme vracet do dřevní doby, dnes je možné zajistit tuto péči s moderními přístroji, pomůckami i léky. Rodiny se tak mohou vrátit k přirozené péči o blízké a přitom využívat moderní zázemí.

Vnímáte nějaký posun ve společnosti, co se týče povědomí o hospicové péči?

Každým rokem se na nás obrací více lidí, roste nám počet klientů. A informace nezjišťují někde na internetu, ale řeknou jim o nás jejich sousedé, kteří s námi měli dobrou zkušenost. Pociťují, že i přes takto těžkou situaci, vycházejí obohacení, vnímají to jako dar. A to si ti lidé předávají.

Ovšem fakt, že domácí hospicová péče nemá legislativní zakotvení, vám způsobuje značné obtíže…

Tím, že nejsme legislativně řádně ukotvení, zdravotní pojišťovny nehradí a vstřícný není ani kraj. Tím pádem chybí prostředky. Chybí tu vůle. Přitom si člověk celý život platí zdravotní pojištění a ve chvíli, kdybych se chtěla léčit doma, což je pro systém levnější, tak já nemohu. Buď tato péče v mém okolí není dostupná, nebo se bojím, že na ni finančně nedosáhnu. My se ale snažíme, aby pro tu rodinu to nebyla finanční zátěž. Domlouváme se i na splátkovém kalendáři. Když je rodina v hmotné nouzi, řešíme, jaká částka je ještě únosná. Pak ale peníze musíme sehnat jinde. Před těmi šesti lety jsme si třeba nedovedly vůbec představit, že od veřejnosti dostaneme 1,5 miliónu korun na darech. To je dostatečný argument pro to, že si to veřejnost přeje, že to chce a že to podporuje.

Pavel Klíma

Napsat komentář

Emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *